Egypt

Egypt, země pyramid, faraónů, písečných pláží, zlatavého slunce a pestrobarevného vodního světa.

Egypt

Egyptská Literatura

Ve 3. tis. př. Kr. se zde začíná objevovat piktografické písmo, které později postupně přechází na písmo znakové. Kolem roku 2000 př. Kr. vznikla abeceda o 23 písmenech, ale Egypťané, přestože toto písmo znali, používali své vlastní.

V průběhu archaického období se formoval jazyk Egypťanů a v pozdějších obdobích i písmo. Jazyk starých Egypťanů se vyvíjel samostatně, byl neobyčejně bohatý, s velikou rozlišovací schopností, ale měl málo výrazů pro abstraktní pojmy. I přesto, že je jazykem dávno mrtvým, řada slov byla převzata prostřednictvím hebrejštiny a řečtiny do moderních jazyků: oáza, papír, chemie, eben nebo jméno Zuzana.

Egypťané byli druhým národem po Sumerech, který vynalezl písmo. V první fázi to bylo písmo hieroglyfické – vytesáno na posvátných místech. Poněkud mladší je písmo hieratické a od 7. st. př. Kr. se používalo zjednodušeného písma démotického.

Texty pyramid - nejstarší náboženské texty. Jsou na stěnách uvnitř královských hrobek. Dochované jsou z 2. pol. 3. tis. př. Kr. Počátky této tvorby jsou však z mnohem dřívější doby. Jsou to vlastně soubory náboženských říkadel a různé oslavné básně.

Texty rakví - navazují na texty pyramid. Jsou asi z 1. pol. 2. tis. Obsahují podrobný rozbor potřeb a rad pro zemřelého, různé narážky na mýtické události apod.

Knihy mrtvých (2. pol. 2. tis.) - Jsou to vlastně papyrové svitky, bohatě ilustrované. Dávaly se do hrobu jako nezbytná část výbavy zemřelého. Měly mu pomáhat se orientovat v posmrtném životě.

Životopisy - Vytesané na zdech hrobek. Jsou zde popsány události v životě zemřelého.

Velmi oblíbeným druhem literatury starého Egypta byly knihy dávající rady do života (staroegyptsky sbójet - naučení, nauka). Z dnešního pohledu bychom hovořili spíše o kodexu správného, mravného chování, či o morálce, která však nebyla stavěna do pozice nějakého ideálu, nýbrž praktického prostředku k úspěchu a spokojenosti. Rady byly psány veršovanou formou a mají charakter otcovských rad synovi. Autoři těchto děl byly ctěni a těšili se široké oblibě. Spisy pak byly neustále přepisovány po celou historii Egypta. Během této doby se jejich obsah měnil s měnícím se pohledem na mravní ideál ve společnosti. Nejstarší spis sepsal Imhotep (první ministr faraóna Džosera - zakladatel třetí dynastie - a projektant jeho pyramidy), originál se však nedochoval, resp. doposud nebyl nalezen.

Velmi zajímavý je obsah nejstaršího nalezeného papyrového svitku - Prisseův papyrus, který obsahuje dva texty. První - Naučení správce Kagemniho (dochoval se jen konec textu) a druhý - Naučení správce města, prvního ministra Ptahhotepa za Jeho Veličenstva vládce Horního a Dolního Egypta Isésiho (Isési - předposlední panovník 5. dynastie). Ptahhotep ve svém textu nejprve králi vysvětluje vliv svého vysokého stáří (110 let) na výkon jeho funkce a žádá ho, aby jmenoval svým následovníkem jeho (Ptahhotepova) syna. Král souhlasí s podmínkou, že Ptahhotep předá veškeré své vědění svému synu. Tak začíná spis rad do života o 37 kapitolách, které jsou aktuální dnes, více než kdy jindy.

Malířství v Egyptě

Malířství v Egyptě zdomácnělo už na počátku dějin a jen nedostatek informací o této vzdálené době nám brání popsat všechnu rozmanitost podkladů, na nichž se malba uplatňovala. Je však jisté, že to nebyla jen keramika a zděná stěna hrobu: turínské muzeum má ve svých sbírkách útržky lněného plátna z nekropole v Gebelénu s neobyčejně vtipnými postavičkami tanečnic, veslařů a lovců. Bližší pohled odhalí také oranty vzhlížející bezpochyby k nějakému božstvu, jež dává zemi život, přináší světlo, zajišťuje obyvatelstvu budoucnost. Tušíme zde onoho boha ovládající celý tento obrazný svět, který je výrazem pohřebních obřadů svědčících o touze po nesmrtelnosti.

Práce malíře a kreslíře představovala v Egyptě základ každého výtvarného zpodobnění, přesto však nelze tvrdit, že tito umělci už ovládali všechny prostředky svého umění; utvrdili se v něm postupem času. Teprve na prvních nástěnných kompozicích z období Staré říše se k bílé a černé přidružily červené a žluté okry, modré a zelené daly vznik - jak ukazuje nádherný médúmský Vlys s husami - škále lahodných barev, spojujících se v jemnou symfonii a odstupňovaných do nejněžnějších a nejvybranějších tónů.

Tahem štětce dokázal umělec na počátku egyptských dějin zachytit v obrysech, odvážně přesných a přitom prostých, svět lidí, zvířat i neživých věcí. Jeho zobrazovací způsob připomíná do značné míry techniku, která se mnohem později uplatnila ve stínovém divadle. Okrouhlost některých tvarů naznačuje objem a tušíme už i perspektivu, jaké užíváme dnes, chceme-li znázornit vzdálenost. Ale i když malířství vzniklo více než 3000 let př. n. l., přineslo teprve období el-amarnské kulturní a náboženské revoluce (kolem roku 1380 př. n. l.) umělcům právo překračovat, a dokonce rušit některé náboženské zákonitosti, jimiž se řídilo všechno zobrazování.

Dostáváme se tak k jádru problému: zdá se, že cílem egyptské kresby a malby v období faraonů nebylo nikdy výtvarné vyjádření, které by tlumočilo pouze emoce, jež snad v Egypťanovi vyvolávala určitá ladná linie nebo určitý jev, který zasáhl jeho smysly. A stejně neužíval egyptský umělec, od Delty až po druhý nilský katarakt, tvarů a barev k tomu, aby jimi vyjádřil nějaký osobní cit, nějaký, byť i zmatený dojem nebo tajnou tužbu.

Ať byl podkladem malby kámen, muna (mazanice) nebo dřevo, pokrýval umělec plochu napřed vrstvou štuku z bílého vápna, archeology často nazývaného "sádrová omítka". Kresba se prováděla červenou barvou a někdy pak mistr citlivým, obdivuhodně přesným štětcem poopravil tuto lehkou čáru barvou sytě černou. Co se týče získávání těchto barev, tak čerň se vyráběla z kouře nebo uhlí, bílá z vápence nebo práškové sádry (CaSo4), žlutohnědá oranž z okrů, žluť dával auripigment, zelené tóny malachit, modré azurit.

Historie Egypta - malířství

Historie Egypta - Hieroglyfy

Egyptské písmo se nazývé hieroglyfické, podle řeckého slova hieroglyf, což znamená posvátný zářez. Původní písmo se vytesávalo do stěn hrobek, kde mělo za úkol chránit mrtvé. Psát ovšem umělo jen málo Egypťanů, neboť se bylo nutno naučit přes 700 znaků. Po příchodu křesťanství se hierogyfy přestaly používat a jejich význam byl zapomenut. Nikdo je nedovedl přečíst až do roku 1822, kdy jejich tajemství rozluštil francouzs Jean Francois Champollion.

První hieroglyfy se dochovaly již z předdynastické doby (zhruba do 3000 př. Kr.). V Egyptě, konkrétně v Abydu, byly nalezeny pozůstatky nejstaršího písma na světě. Stejně jak pro ostatní okolní kultury platilo i v Egyptě, že význam slova je udáván souhláskami a samohlásky pouze dotvářejí nuance slov. Slovo tedy stačilo napsat jen v souhláskách. Pro jednotlivé souhlásky, popř. skupinu dvou až tří souhlásek, byl určen charakteristický znak, který souhlásku (-y) jednak obsahoval a jednak vyjadřoval předmět, který bylo možné jednoduchým způsobem zobrazit (fonogram). Značky, které známe, tedy nevyjadřují celá slova, nýbrž jejich souhlásky a slovo získáme až kombinací patřičných značek. V případě, že slovo bylo jednoduší vyjádřit jediným obrázkem a nikoli souhláskami, bylo tak učiněno (tzv. ideogram), u značky však byla pro upřesnění nakreslena svislá čárka. Protože Egypťané nedělali mezi slovy mezery, byly mezi ně vkládány určující značky - determinativy.

Královská jména se psala do magické smyčky lana zvané kartuš. V horní polovině představuje kříž nad kroužkem "nfr", stojící ráros je "i", bochník "t", ústa "r", dvojitý rákos "y". To vše dává dohromady jméno královny Nefertari.

Historie Egypta - Hieroglyfy

Egypt - Papyrus

Kromě toho, že texty byly tesány do kamene, malovány na štuk, či ryty do střepů, byl hlavním úředním materiálem papyrus (název pro rostlinu - Cyperus papyrus L. i pro výrobek na psaní je stejný). Toto latinské slovo, ze kterého vznikl i náš papír, pochází z řeckého papyros (papuros). V staroegyptštině se nazýval cófy. Později se snad nazýval papuro (patřící králi). Papyrus je rostlina dosahující výšky až 6 metrů, která hojně rostla v klidných zátočinách Nilu. Dnes se s ní v Egyptě můžeme setkat prakticky jen v káhirské botanické zahradě, nebo na horním toku Nilu v Súdánu a v Etiopii. Při výrobě papyrusu se postupovalo následujícím způsobem: stvoly papyru se oloupaly a nařezaly na asi 40 cm dlouhé tyče a následně podélně rozřezaly na tenké proužky. Ty se pak kladly vedle sebe na tvrdou podložku, tak aby se nepatrně překrývaly. Přes tuto vrstvu se kladla vrstva druhá a to tak, že byla-li první vrstva vodorovná, druhá byla kladena svisle. Vrstvy byly pak lisovány, tlučeny a hlazeny. Jednotlivé proužky papyru se k sobě spojily šťávou, kterou při lisování pustily. Nakonec se výrobek sušil a ještě jednou hladil. Výrobek měl bílou barvu, která až během tisíciletí zežloutla, případně zhnědla. V případě delšího záznamu se jednotlivé papyrové listy spojovaly dohromady a vznikly tak dlouhé svitky, které dosahovaly i délky 40 metrů. Velikost jednotlivých listů se obvykle pohybovala okolo 30 - 40 cm. Na papyrus se psalo vyschlým stvolem sítiny Juncus maritimus, který písař na konci rozžvýkal na malý štěteček. Asi od 3. století př. Kr. se začalo s používáním pera ze stonku rákosu. Obvykle se psalo černou barvou (ze sazí s pojivem), některá slova červenou (z okrového prášku). Některé důležité texty byly psány na kůži. Psaní bylo v Egyptě ctěno a cti se dostávalo i tomu, kdo toto umění ovládal. Písaři měli i svého boha Thovta.

Objevitel písma

Objevitel, tedy přesněji řečeno rozluštitel egyptských hieroglyfů, byl Jean Francois Champollion. Narodil se 23. prosince 1790. Podle údajně pravdivé legendy, jeho narození předpovídal jakýsi čaroděj, přivolaný k lůžku jeho nemocné matky, kterou vyléčil. Ještě než odešel, řekl, že porodí syna, jenž jednoho dne dobude slávy, která přetrvá staletí - a měl pravdu. Champollion nebyl žádné obyčejné dítě, což se projevilo velmi záhy. Byl neobyčejně nadaný, vnímavý, s obrovskou pamětí a odhodláním. Již ve svých jedenácti letech bravurně ovládal řečtinu a latinu a začal studovat hebrejštinu. Ve dvanácti letech napsal svou první knihu - Dějiny proslulých psů. Ve třinácti se začal učit arabsky, chaldejsky, sýrsky a koptsky. Jeho směr je jasný - Egypt, o kterém se poprvé dozvěděl v sedmi letech od svého bratra, který neúspěšně usiloval o účast na Napoleonově výpravě do Egypta. Začíná studovat čínštinu s úmyslem dokázat její příbuznost s egyptštinou. V sedmnácti letech byl jmenován členem akademie v Grenoblu, kde studoval.

Nadějí pro marné pokusy objasnit podstatu egyptského písma, byl objev tzv. Rosettské desky (1799). Deska byla náhodně objevena při kopání zákopů Napoleonovými vojáky u města Rosetty poblíž Nilu. Do bazaltu byly vyryty tři nápisy. První 14-ti řádkový psaný hieroglyfy, druhý 32-ti řádkový napsaný démotickým písmem a třetí byl 55-ti řádkový v řečtině. Ačkoli bylo na první pohled jasné, že obsah textů je totožný, vznikaly nejrůznější dohady a interpretace. Objevovaly se zprávy o senzačním rozluštění egyptského písma, zároveň vědecké práce o tom, že se nejedná o žádné písmo, nýbrž o dekoraci a podobně. Skutečně se dospělo k dílčím úspěchům v luštění písma, ale jeho celou podstatu zatím nikdo neznal. Klíčem k rozluštění Rosettské desky se stala jména Kleopatra a Ptolemaios. Champollionovi se podařilo to, o co usiloval celý egyptologický svět. Ihned po jeho smrti (1832) se začaly objevovat vědecké spisy o nesmyslnosti Champollionových závěrů a o jeho výmyslu. Uznání se mu dostalo teprve po 64 letech.

Rosettská deska

Rosettská deska byla nalezena v roce 1799 při zákopnických pracích poblíž města Rosetty u Nilu. Je to deska z černého bazaltu, podobající se svými rozměry desce kuchyňského stolu, avšak asi 30 cm silná. Šťastnou náhodou byli nálezu přítomni nějací důstojníci. Když na desce uviděli tři dlouhé nápisy napsané třemi rozličnými písmy, uvědomili si, že deska není bezcenná, a poslali ji do Káhiry. Deska pak několikrát změnila majitele, až se nakonec dostala v dobrém stavu do Britského muzea v Londýně. Ještě předtím však dal generální štáb povolat z Paříže dva odborníky, občany Marcella a Galanda, aby sňali z desky kartáčové otisky nápisů. Několik otisků se tak dostalo do Paříže.

Na Rosettské desce je kromě 14-ti řádků hieroglyfického a 32 řádků démotického textu ještě 55 řádků textu řeckého, napsaného řeckým písmem. Řecký text se dal přečíst i přeložit, a tak vědci zjistili ještě dříve, než deska opustila Káhiru, že se nápis vztahuje k roku 196 př. n. l., v němž kněží z Mennoferu platili daně králi Ptolemaiovi V. Dalo se předpokládat, že všechny tři nápisy budou shodné a že porovnáním hieroglyfů s řeckým textem budou hieroglyfy obrázek po obrázku rozluštěny.

Podstatný krok kupředu učinil až švédský diplomat a filolog Akerblad, jemuž se podařilo určit v démotické části Rosettské desky určit všechna vlastní jména, která se vyskytovala v řecké verzi nápisu. Navíc ještě určil slova "chrám" a "Řekové". Posléze pak Thomas Young, fyzik, lékař a amatérský filolog, rozpoznal ve skupinách znaků napsaných v oválných rámečcích jména králů. Young se odhodlal ke smělému kroku a přestal ve znacích hledat symboly. Začal některé z nich číst jako zvukové znaky foneticky. Ale nakonec, místo aby důsledně postupoval stále vpřed a vyvodil ze svého názoru všechny důsledky, Young couvl. Zastavil se podobně jako ostatní učenci před logickým závěrem, že hieroglyfické písmo, jako písmo v podstatě fonetické, předcházelo naší abecedě, která se k nám dostala prostřednictvím latiny. To ovšem již bylo hieroglyfické písmo pozměněno Féničany a Řekové je obohatili o samohlásky.

Champollion tuto odvážnou hypotézu přijal jako první. Dokázal oprávněnost své revoluční teorie na jménech králů. Poukázal na vztah jednotlivých hieroglyfických znaků ve jménech Ptolemaios a Kleopatra k řeckým písmenům. Tak učinil první krok k rozluštění hieroglyfů.

Historie Egypta - Rosettská deska

Egyptologové

Nejslavnější egyptologové, kteří jsou pouze špičkou ledovce v množství soukromých badatelů, archeologů, či dobrodruhů, jímž se tajemná krása starověkého Egypta stala osudovou. Tito muži svázali své životy s rozpáleným pískem černé země a jejich jména neodmyslitelně patří na stránky učebnic archeologie. Díky těmto mužům se splnil faraónský sen o věčném životě, neboť jsou to právě oni, kdo vdechl nový život do pohřbené slávy časů, kdy bohové byli přítomni v zemi Kemet, žilami faraónů tekla svatá krev a bílo-červená koruna navěky spojovala obě země. Na druhou stranu nutno podotknout, že mnozí z nich se k egyptským pokladům chovali hůře než hordy dobyvačných Syřanů, či Chetitů... Giovanni Battista Belzoni (1778 - 1823)

Italský dobrodruh, cestovatel a archeolog. Jeden z těch, kteří při své práci způsobili nemálo škod. Proslavený zejména objevením vchodu do Rachefovy pyramidy a chrámu mezi tlapami Velké sfingy. Mimo jiné byl i prvním, kdo započal s vykopávkami v Údolí králů.

Howard Carter (1874 - 1939) Britský egyptolog a vynikající kreslíř. Objevitel známého hrobu faraóna Tutanchamona.

Jean Francois Champollion (1790 - 1832) Francouzský egyptolog a zakladatel moderní egyptologie. Znalec mnoha živých i mrtvých jazyků a úspěšný rozluštitel egyptských hieroglyfů.

Adolf Erman (1854 - 1937) Zabýval se zejména egyptštinou a novoegyptštinou. Spolupracoval na slovníku egyptštiny.

Karl Richard Lepsius (1810 - 1884) Autor nejrozsáhlejšího egyptologického díla - Denkmaler aus Aegypten und Aethiopien, které bylo výsledkem pruské výpravy do Egypta a Núbie v letech 1842 - 1845, kterou vedl a která se stala první přesnou vědeckou dokumentací egyptských a núbijských památek. Zakladatel egyptologie na německé univerzitě v Berlíně.

Norman Lockyer V roce 1894 uveřejnil britský astronom Norman Lockyer svůj Úsvit astronomie, knihu, která z něho udělala otce astroarcheologické vědy 20. století. Neboť Lockyer dokázal, že Egypťané postavili své sluneční chrámy jako astronomické observatoře: když slunce vycházelo nebo zapadalo o letním slunovratu, zasvítil sluneční paprsek propočítaným otvorem do tmy interiéru každého chrámu.

Charles Piazzi Smyth (1819-1900) Královský skotksý astronom 19. století Charles Piazzi Smyth byl schopný vědec, ale také náboženský fanatik. Spolu se svým pyramidologickým učitelem, londýnským nakladatelem Johnem Taylorem, věřil, že Velkou pyramidu projektoval Božský geometr. Smyth vypočítal, že rozměry pyramidy ztělesňují pravou hodnotu Ludolfova čísla, délku roku, obvod země a vzdálenost ke slunci. Při svých měřeních vnitřních chodeb Velké pyramidy odhalil Smyth Boží plány pro svět, dokonce i datum Druhého příchodu.

Jean-Philippe Lauer Současný francouzský archeolog považovaný za největšího odborníka v oblasti pyramidového stavitelství. Jeho výzkum se soustředí na Sakkárská naleziště a zejména pak na Džoserův komplex.

Francois Auguste Ferdinand paša Mariette (1821 - 1881) Francouzský egyptolog a zakladatel moderních archeologických vykopávek a ochrany egyptských památek. Zasadil se o ochranu egyptských památek, jako první je nechal systematicky katalogizovat a byl pověřen vrchním dohledem nad vykopávkami v celém Egyptě. Mariette je zakladatelem Egyptského muzea. Mimo svou rozsáhlou archeologickou činnost po celém území Egypta a Núbie se podílel i na psaní libreta k Verdiho opeře Aida. Sarkofág Marietteho stojí v předzahradě Egyptského muzea.

Gaston Maspero (1846 - 1926) Ředitel muzea v Bulaku, známý především díky téměř detektivnímu nálezu hrobky v Dejr al-Bahrí, v níž bylo ukryto na 40 mumií faraónů 18. a 19. dynastie a dále mumie jejich královen a vysokých hodnostářů. Mumie nechal do tohoto společného hrobu přemístit faraón Pinodžem I., aby tak uchránil alespoň těla faraónů a část z jejich výbavy před vykradači hrobů. Mezi mumiemi byly i těla králů Ramesse II., Thutmose I., Amenhotep I., královny Nefertari, Hatšepsovet a další.

William Matthew Flinders Petrie (1853 - 1942) Vedl archeologické výzkumy na mnoha místech Egypta a zejména v Gíze. Byl jedním ze zakladatelů moderní egyptské archeologie.

Richard William Howard Vyse (1784 - 1853) Anglický důstojník, jeden z těch, kteří napáchali více škod než užitku. "Bádal" především v oblasti Gízy. Je nálezcem Chufuovy kartuše v jedné z odlehčovacích komor nad Královskou komorou ve Velké (Chufuově) pyramidě. Vyskytují se však spekulace o Vyseho podvrhu s Chufuovou kartuší. Jeho drastickým metodám "výzkumu" neunikla ani Velká sfinga, kterou provrtal železnými vrtáky, v domnění, že nalezne bájný hrob krále Armaise, který má být podle legendy ve sfinze pohřben.

Richard Anthony Proctor Zakladatel populárně vědeckého časopisu Poznání, britský astronom 19. století Richard Proctor, vypravoval teorii, že Velké pyramidy používali před jejím dokončením astronomové - kněží, jako observatoře. Než byla zastavěna Velká galerie, mohla sloužit kněžím za čáru pozorování, a tak mohli stanovit pravý poledník k odhalení pohybů slunce, planet, hvězd a měsíce, jak se objevují při své pouti po obloze.

Muhammad Zakaríja Ghoném (1905-1959) Egyptský archeolog. Objevil nedokončené Sechemchetovy stupňovité pyramidy v Sakkáře.

Selím Hasan (1886-1961) Egyptský egyptolog a archeolog. Zasloužil se o rozvoj oboru egyptologie na Káhirské univerzitě. Vykopávky zejména na pohřebišti v Gíze.

Zahi Hawás Současný Egyptský archeolog zabývající se archeologickými vykopávkami v Gíze, především v okolí Velké pyramidy. Objevil pohřebiště stavitelů pyramid.

Autor článku: Martina M., Faraon.wz.cz
TOPlist