Egypt, země pyramid, faraónů, písečných pláží, zlatavého slunce a pestrobarevného vodního světa.
Informace o Egyptě
Dovolená v EgyptěPraktické informaceDestinace v EgyptěVýlety v EgyptěHistorie Egypta
Egypt 24 |
Historie EgyptaPísemná svědectví o starém Egyptě sahají do doby 3000 let před naším letopočtem. Přitom starý Egypt je pohřben pod mnohými vrstvami kultur a státních útvarů, které přerostly v současnost. Hranice země se v průběhu historie mnohokrát měnily, ale páteří země zůstal Nil se svou deltou. Úrodná část země má rozlohu asi 40.000 km2 a je necelou dvacetinou rozlohy Egypta. Egypťané odedávna nazývali Nil řekou, jež dává život. Je nejdelší řekou na světě a protéká Egyptem v délce 1.200 km bez jediného přítoku. Příchod přesně opakujících se záplav na Nilu po léta oživoval zemědělské hospodářství Egypta. Svým způsobem dal Nil vzniknout nejstarší civilizaci na světě. Egypt nikdy neoplýval nerostným bohatstvím. Kovy se zde prakticky nevyskytovaly, těžily se jen různé druhy kamene (pískovec, vápenec, alabastr atd.) Název Egypt vznikl z řeckého Aigyptos, který se vyvinul z náboženského názvu hlavního města Memfidy, který zněl Hut-ka-Ptah, což znamenalo Palác Ptahova ducha, a vyslovoval se přibližně Hykuptah. Jména egyptských panovníků jsou dalším malým rébusem pro současné badatele. Ve starším období měl každý vládce tři přijaté jména, v mladším dokonce pět jmen a každé bylo samostatnou větou. První bylo "Hórovo jméno", které král dostal na znamení vtělení boha Hóra. Druhé bylo symbolem ztotožnění krále s ochrannými bohyněmi Horního a Dolního Egypta a nazývalo se "Jméno dvou paní". Třetím z mladšího období bylo jméno "Zlatého Hóra", čtvrté bylo jménem "rákosu a včely". Zde šlo o znaky Horního a Dolního Egypta, které označovaly panovníka jako vládce dvou zemí. Pátým bylo jméno "Syna slunce", syna boha Ré. Celé panovníkovo jméno bylo tak dlouhé, že se používalo jedno, dvě nebo tři jména – přičemž záleželo na autorovi textu, které si vybral. To vedlo k řadě omylů a nepřesností v pozdějším výkladu dějin. Jinou náročnou kapitolou je datování egyptských dějin. Egypťané totiž nepoužívali kalendář s pevným výchozím datem. Dokumenty byly vždy datovány od nástupu vládnoucího panovníka. Kromě toho byl egyptský kalendář o čtvrt dne kratší než sluneční rok. Shoda mezi civilizačním a slunečním kalendářem nastala jednou za 1.461 let. Základní význam pro chronologii egyptských dějin mají seznamy panovníků. Ani zde však není situace jednoznačná, protože mnoho seznamů se nedochovalo. Některé byly i svými nástupci zničeny. Vzhledem k tomu se připouští u nejstarších egyptských dějin odchylky v datování plus-mínus 150 let, u pozdějších plus-mínus 50 let. Jako první přesné datum v historii Egypta se uznává rok 689 př. Kr., kdy byl Egypt dobyt Peršany. Za těchto okolností je vlastně překvapující, že egyptologové dokázali složit poměrně přesný obraz egyptských dějin. Stalo se tak na základě nesmírně rozsáhlého materiálu, z něhož pouze písemné doklady představují více než 70 tisíc stran. Jsou to však i nápisy na stavebních památkách, zprávy o válečných taženích, zákony, nařízení. Tyto doklady jsou doplňovány archeologickými nálezy na egyptském území a písemnými památkami sousedních národů. Tuto záplavu dokumentů bylo však nutné prověřit, neboť egyptští vládcové, kteří byli zároveň ztělesněním boha, mnohokrát falšovali vlastní historii. Jako příklad může posloužit bitva u Kadeše roku 1286 př. Kr., kdy byl Ramses II. poražen Chetity a sám jen stěží vyvázl životem. Přesto zanechal tři obsáhlé zprávy o svém vítězství. Jsou vytesány na Amonově chrámu v Karnaku, na jeho zádušním chrámu u Údolí králů a na pylonu v luxorském chrámu. Pravda vyšla najevo po nalezení mírové smlouvy, kterou byl donucen s Chetity uzavřít. Historie Egypta v datech
Egypt - Předhistorické období10000 - 3000 př. kr Začíná skutečně přibližně 10 000 př. Kr., jelikož přibližně z této doby jsou známy první archeologické nálezy. Základ obyvatelstva tvořily domácí kmeny severní a východní Afriky a kmeny, které se přistěhovaly z rovníkové a severozápadní Afriky. Kolem Nilu v oázách vznikaly jednotlivé nezávislé osady. Tyto se postupně sjednocovaly, částečně proto, aby byly silnější v obraně proti nepřátelům, nebo byly silou připojovány k větším celkům. Původní motivace tedy byla mocenská, později převládala ekonomická, tj. potřeba využití nilských záplav a budování záplavových systémů, které nebyly malé celky schopny řešit. Postupně se vytvořilo několik desítek malých států, jejichž odrazem je i dnešní rozdělení Egypta na kraje. Tento sjednocovací proces pokračoval, takže v 4. tisíciletí př. Kr. se na území dnešního Egypta vytvořily dva státy - Horní a Dolní Egypt. Hranice vedla asi 30 km jižně od Káhiry. Tento vývojový proces urychloval rozpad rodové společnosti a její přeměnu ve společnost třídní. Zvláštností vývoje egyptské společnosti byly silně přežívající znaky občin, dané neměnnými základními podmínkami egyptského zemědělství. Udržely se i po tak zásadní změně, jako byl vznik státu. Občiny zůstaly společnými majiteli zemědělské půdy, přestože se za oficiálního vlastníka považovala státní moc. Panovník udržoval na uzdě podmaněné obyvatelstvo, ale zároveň zabezpečoval řízení zavodňovacích a ostatních zemědělských prací. Spojení politické a ekonomické moci umožnilo, aby se panovníci z vojenských náčelníků, jimiž byli za rodového zřízení, povýšili na absolutní vládce, kteří si nakonec vymohli božskou úctu a povýšili se na bohy. V Egyptě tak došlo k vytvoření otrokářského zřízení a despotického státu. Vládci Dolního Egypta sídlili v Onu, čili Jonévu na území dnešní Káhiry. Vládcové Horního Egypta sídlili 500 km jižně od Káhiry ve městě Cinevu, jehož zbytky nejsou dodnes přesně určeny. Zato známe, díky pohřebnímu kultu starých Egypťanů, pohřebiště sídelního města Ebozev, známější jako Abydos. Z archeologických nálezů vyplynulo, že technika pohřbívání v obou státech byla rozdílná. Dolnoegyptští obyvatelé pohřbívali své mrtvé původně ve svých domovech, v pozdějším období jim stavěli na okrajích vesnic na vyvýšených místech ležících mimo dosah nilských záplav, domy mrtvých. V Horním Egyptě se zachovala tradice pohřbívání ve stylu kočovných kmenů. Zpočátku to byla jáma přikrytá hromadou písku, obložená kameny. V pozdějších dobách byl hrob přikrýván mohylou z cihel. Na sklonku předhistorického období se prvky obou způsobů pohřbívání spojily v mastábu. Nejstarší mastáby se stavěly z nepálených cihel, jako masivní bloky se šikmými zdmi, později se stavěly z kamene. Všechny mastáby mají tři základní části : pohřební komoru, skladiště pohřební výbavy a kapli. Kromě toho měly mastáby šachtu k dopravě rakve do přízemí, uzavírací a bezpečnostní zařízení a zpravidla kolem mastáby ohradní zeď. Pohřební komora byla v hloubce od dvou do dvaceti metrů. V ní byl umístěn kamenný sarkofág, většinou ze žuly nebo vápence, do kterého se vkládala dřevěná rakev s mrtvým. Skladiště bylo rovněž v podzemí a sloužilo pro uložení potřeb nezbytných pro posmrtný život. Tyto dvě části byly po pohřbu uzavřeny a šachta zasypána. Kaple byla vždy na východní straně v nadzemní části stavby, nebyla uzavřena a sloužila k přinášení obětí a modlitbám za mrtvého. Mastáb i obyčejných hrobů z tohoto období je známo několik stovek. O vládcích a událostech v tomto období nevíme však vůbec nic přesného. Předpokládá se, že koncem 4. tisíciletí př. Kr. docházelo k pokusům o sjednocení obou zemí, převážně ze strany Dolního Egypta. Tyto domněnky však nelze doložit. Egypt - Archaické období - 1. a 2. dynastie2920 - 2649 př. Kr. Nejrozporuplnější období egyptských dějin. Je to doba, kdy se vlastně všichni egyptologové rozchází. Oficiální názor tvrdí, že v tomto období se začaly formovat první náznaky státního zřízení v Dolním Egyptě, byly položeny základy náboženství a kultury. Egypt musel čelit nájezdům loupeživých kmenů z pouště. Z této doby máme jen velice málo informací, jak o státním zřízení, tak ekonomice. Nepředstavujme si však tehdejší Egypt podobně jako dnes. Podle různých pramenů existoval již v Dolním Egyptě jakýsi politický systém, ale Dolní Egypt byl povětšinou ještě v držení větších, či menších kmenových sdružení. V této době přichází z Horního Egypta král Narmer a dobývá celé území Egypta. Druhý názor tvrdí, že již v této době na území Egypta existovaly pevné zákony Maat, náboženství bylo plně rozvinuto a ekonomicky Egypt velice vzkvétal. Podle názoru některých egyptologů již v této době stály minimálně dvě pyramidy v Gíze a Velká Sfinga tamtéž (J. A. Livraga). Pro tento názor hovoří jasně jeden fakt - a sice, že v období kolem roku 3000 tvrdí oficiální prameny, že egyptská společnost žila ještě na konci doby kamenné, bez jakéhokoli státního zřízení a pouze se základy náboženství. O necelých tisíc let později - začali prý Egypťané stavět pyramidy, tedy stavby, které činí i dnešnímu člověku s moderní technikou velké problémy, navíc s přesností milimetrových odchylek na stovky metrů. Jak je možné, že v Egyptě, který kolem roku 3000 je podle současných historiků na stejné úrovni vyspělosti jako kmeny v Evropě, se za tisíc let promění v perfektně fungující stát s absolutní znalostí matematiky, geometrie, lékařství a stavitelství a v Evropě nic? Pomineme-li absurdní vysvětlení pana Dannikena, který tvrdí, že pyramidy postavili mimozemšťané, je Livragovo vysvětlení velmi uspokojivé, avšak bez jakýhkoliv důkazů. To, že se o této době toho příliš mnoho nedovíme, je více než jisté, avšak díky toho tu zůstává obrovský prostor lidské fantazii a představivosti, který také činí z Egypta takové mystérium, jakým bezesporu je. Archaické období začíná sjednocením Horního a Dolního Egypta, které bylo dílem hornoegyptského panovníka Meniho. Ten asi v roce 3000 let př. Kr. dobyl Dolní Egypt a vytvořil tak první velikou říši. Na hranicích obou zemí vystavěl město Menofer (Memfis), které se stalo hlavním městem říše. Sídelním městem panovníka však zůstalo po celé archaické období bývalé hlavní město Horního Egypta Cinev. Meni je zároveň zakladatelem první dynastie (2920 - 2770 př. Kr.) egyptských panovníků, která vládla přibližně sto let. Panovníků v této dynastii bylo nejméně sedm, možná až devět. Podle zápisů po Menim následují: Narmer, Aha, Džér, Vedžó, Vedimev, Andžieb, Semsu a Kaa. Ale je téměř prokázané, že Narmer a Aha byli jednou osobou a podle náznaků se předpokládá, že byli totožni s Menim. Druhá dynastie (2770 - 2649 př. Kr.) vládla následujících dvěstě let a bylo zjištěno sedm panovníků. Jsou to: Hotopsechemvej (je považován za zakladatele druhé dynastie), Raneb, Nebré, Ninecer, následuje několik neznámých postav s nejistým pořadím, dále následují Periebsen, Chasechem a Chachemvej. O dvou posledních se opět předpokládá, že byli jednou osobou. Za vlády panovníků těchto dynastií došlo k politickému a ekonomickému upevnění státu. Obecně králové druhé dynastie posilovali centralistickou moc, začali s vybíráním daní v naturáliích, obchodování se zbylým světem, zejména Palestinou a Sumerem. V těchto dobách také Egypt ovládl zásoby mědi na Sinaji. Králové vedli výbojné války na sever na Sinajský poloostrov a na jih do Núbie za zlatem. V tomto období se v zemi objevovaly i odstředivé tendence a králové museli bojovat o zachování říše. Jeden z posledních, Chásechem, zanechal zprávu o potlačení velkého povstání v Dolním Egyptě. Podle ní bylo při povstání zabito téměř padesát tisíc a zajato sto dvacet tisíc vzbouřenců. Tím vším byly vytvořeny předpoklady pro další rozvoj a rozkvět říše. Panovníci si nechávají stavět dva pohřební komplexy - jeden v Abydu, související s náboženskými rituály a druhý v Sakkáře, pozdějším největším královským pohřebištěm Egypta. Rychlý vývoj písma nejen pro náboženské, ale také světské účely. Z archaického období se zachovala řada mastáb, jak panovníků tak i jejich manželek, vyšších hodnostářů, úředníků, řemeslníků, dělníků a to na sakkárském nalezišti, které bylo pohřebním místem města Menoferu a v Ebózevu, pohřebišti města Cinévu. Největší z tohoto období je mastába krále Andžjeba na sakkárském pohřebišti, která měla rozměry 28 x 14 metrů a výšku 5 metrů. Mastába měla asi dvacet stupňů a její horní plošina měřila 14 x 7 metrů. Byla ohrazena pětimetrovou zdí. Celkovým pojetím je jakousi předzvěstí pozdější stupňovité pyramidy. Všechny hrobky však byly vyloupeny. Z uměleckých děl, které tyto hrobky zdobily, se tak zachovaly jen zlomky. K nejznámějším z nich patří vynikající rytecké výtvory, jako je slonovinová rukojeť nože, nalezená v Gabel El-Araku (dnes v Louvru), nebo paleta krále Narmera (uložená v Káhiře) a dále vynikající sochy krále Chásechema (dnes v Káhiře a v Oxfordu). Egypt - Stará říše - 3. - 6. dynastie2649 – 2150 př. Kr. Toto období je též nazýváno dobou menoferskou (králové přenesli své sídlo z Cinevu do Menoferu) nebo dobou stavitelů pyramid. Třetí dynastie (2649 - 2575 př. Kr.) vládla sto let a začíná snad blíže neznámým panovníkem a zakladatelem této říše, Sanachtem (Nebkou), pravděpodobně synem, nebo vnukem faraóna Chasechemueje. Je o něm známo jen velice málo (záznamy jeho vítězných bojů s beduíny) a ani neznáme místo jeho hrobu. Po něm následuje Džosér a Sechemchet, s nejistým pořadím dále Nabkaré, Neferkaré, Nebka, Chaba a dynastii uzavírá král Hunej. Egyptologové připouštějí, že zde mohli být i další zapomenutí panovníci. Z období vlády této dynastie se zachovaly jen zlomkovité zprávy, často si i odporující. Pouze o králi Džoserovi je jisté, že pokračoval ve výbojích na Sinaj a do Núbie a část těchto území připojil k Egyptu. Toto období se ale zapsalo do dějin jinak - pyramidami. První z nich patřila právě Džoserovi. Je to stupňovitá pramida, která vznikla postupným rozšiřováním mastáby, zřejmě patřící původně králi Sanachtovi. Stojí na pohřebišti města Menoferu, poblíž vesnice Sakáry a jejím stavitelem byl Imhotep. Kromě této pyramidy si dal Džoser postavit i symbolickou hrobku v Ebosevu, která rozměrově nezůstává za pyramidou. Měla osmnáct mísností, délku sto metrů a výšku deset metrů. Nedokončená pyramida jeho syna a nástupce Sechemeta leží asi půl kilometru jižněji. V roce 1954 se archeolog Coném prokopal v této pyramidě až k pohřební komoře.Ta byla uzavřena a v ní stál neporušený sarkofág, který byl však prázdný. Další panovníci této dynastie nám zanechali celkem devět pyramid, jejich majitelé nejsou známi. Dvě leží asi deset kilometrů jižně od Sakkáry, nebyly dokončeny a zřejmě v nich nebyl nikdo pohřben. Další jsou rozesety po celém Egyptu. Poslední pyramidou třetí dynastie je pyramida krále Huneje, ležící u Medúmu. Liší se tím, že i když byla postavena stupňovitá, byla přestavěna v pravou pyramidu. Tuto přestavbu připisují badatelé prvnímu králi čtvrté dynastie Snofrevovi, pravděpodobně synu Huneje, který pyramidu po Hunejově smrti dokončil. Dnes je pyramida zříceninou. Čtvrtá dynastie (2575 - 2465 př. Kr.) egyptských králů vládla následujících sto let a na trůnu se vystřídali Snofrev, Chufev, Rádžedef, Menkauré a Šepseskaf. Posloupnost vládců ve čtvrté dynastii není zcela ověřena, je možné, že po Radžedefovi byli na trůnu po krátkou dobu králové Hardžedef a Rábef. Nejúspěšnějšími panovníky dynastie byli Snofrev a Chufev. Je doloženo, že Snofrev podnikal válečná tažení do Libye, Núbie a na Sinaj. Na Sinaji získal území s tyrkysovými doly v Gebel Magáře. Podle dochovaných zpráv byl spravedlivým a dobrým vládcem. Ve výbojích na Sinaj pokračoval i jeho nástupce Chufev. Za dalších panovníků se zřejmě poměry v zemi značně zhoršovaly a konec vlády čtvrté dynastie je poznamenán vnitřními otřesy, boji o trůn a celkovým úpadkem říše. Všichni králové, kteří vládli dostatečně dlouhou dobu, zanechali po sobě pyramidu, první z nich, Snofrev, dokonce tři. Tyto pyramidy stojí u Dáhšúru, vzdáleny od sebe asi dva kilometry. Jižní je satelitní pyramidou, je asi o dvacet let starší než severní a liší se od všech ostatních pyramid, neboť je jako jediná postavena se zalomenými stěnami. Jižní pyramida je první zcela klasickou pyramidou s vodorovně kladenými vrstvami. Předpokládá se, že v ní byl pohřben král, ale důkazy chybí. Již nikdy v budoucnu se egyptským faraónům nepodařilo vybudovat tak silný a tak přísně centralizovaný stát, jako právě králům 4. dynastie. Je to období nejkrásnějších uměleckých děl celé Staré říše a některá díla patří k absolutnímu vrcholu celé egyptské historie. Obrovský ekonomický a kulturní rozvoj dal možnost vzniku nejfantastičtějším stavbám v dějinách lidské společnosti - pyramidám v Gíze. Následující panovníci postavili nejznámější a největší pyramidy a to na Gízské náhorní plošině. První je Chufevova, největší a zároveň nejslavnější. V okolí pyramidy je rozloženo přes 150 malých pyramid královských hodnostářů a úředníků a tři dokončené satelitní pyramidy, které byly pravděpodobně určeny jako hrobky manželek. Z nich pouze třetí je známa, byla to Henutsen, která v období 21. dynastie byla ztotožněna s Esétou, "Paní pyramid" a v Sájském období byla její pyramida proměněna v chrám. Vedle těchto tří pyramid jsou základy čtvrté satelitní pyramidy, v níž měla být pohřbena Chufevova matka, poté, co její původní hrobka v Dáhšúru byla vyloupena. Chufev však zřejmě změnil rozhodnutí a královna byla pohřbena v tajném skalním hrobě severně od pyramid. Jak se ukázalo, projevil král zcela nevšední prozíravost, protože je to jediná hrobka čtvrté říše, která nebyla vyloupena. Hrobka byla objevena zcela náhodou v roce 1925 bostonskou expedicí, kdy fotografovi skupiny zapadl stativ do skuliny mezi dvěma kamennými bloky, kryjící její vchod. Hrobka obsahovala několik tisíc předmětů (osobní potřeby, klenoty, zapečetěné nádoby s jejími vnitřnostmi). Jediné překvapení hrobky bylo, že její zapečetěný alabastrový sarkofág byl prázdný. Druhá gizská pyramida byla hrobkou krále Chafréa se satelitní pyramidkou jeho manželky. Na západní straně pyramidy byly objeveny zbytky příbytků dělníků, zřejmě zaměstnaných na stavbě pyramidy. Kromě pyramidy patří Chaféovi i Sfinga, představující krále ztotožněného s bohem slunce. Poslední pyramida u Gízy je Menkauréova, podstatně menší než obě předchozí. Je obklopená třemi satelitními pyramidami, z nichž první byla hrobkou manželky. Další dvě jsou nedokončené a jejich majitelé jsou neznámí. Mankauréova pyramida byla podle starých pramenů nejkrásnější pyramidou. Asi do třetiny byla pokryta kamenem z červené asuánské žuly, výše pokračovalo bílé obložení z turského vápence a vrcholek byl opět z červené asuánské žuly. Takto se zachovala až do 16. st., kdy ji o její barevné obložení oloupili Mameluci. Poslední pyramidou čtvrté dynastie je pyramida krále Radžéfa, ležící nejseverněji ze všech pyramid u vesnice Abú Raoš. Poblíž leží další, mnohem mladší, zničená a zcela anonymní pyramida. Rádžedef patří k nejzáhadnějším panovníkům na egyptském trůně. Není přesně známo, zda byl nástupcem Menkaréa, nebo nástupcem Chufeva. Podle některých pramenů se zmocnil trůnu násilím, vraždou svého staršího bratra. Předpoklad, že byl usurpátorem je v souladu se zmatky panujícími na sklonku čtvrté dynastie i s tím, že jeho pyramida byla zřejmě oficiálně zpustošena nedlouho po jeho smrti. Nasvědčují tomu fragmenty soch, nalezené u pyramidy, které byly rozbity úmyslně a najednou. Poslední panovník této dynastie Šepseskaf si nedal postavit pyramidu, nýbrž mastábu v mělké prohlubni na sakkarském pohřebišti, jakoby se chtěl distancovat od svých předchůdců. Dá se předpokládat, že úpadek říše na konci čtvrté dynastie byl způsoben mimo jiné i obrovskými náklady věnovanými na stavby pyramid. Pátá dynastie (2465 - 2323 př. Kr.) dosedla na trůn kolem roku 2500 př. Kr. a vládla sto let. První její panovník Vesekaf, syn krále Rádžedefa, byl před nástupem na trůn veleknězem chrámu boha Réa v Onu. Za jeho vlády se kult boha Ré stal oficiálním kultem Egypta. Veserkaf se zmocnil trůnu se zbraní v ruce a předpokládá se, že uspíšil odchod krále Šepsekafa. Po něm vládli Sahuré, Neferkaré, Šepseskaré, Ránefer, Nevoseré, Menkauhór, Džedkaré a Venís. Králové páté dynastie pokračovali ve výbojích do Libye, Núbie i na Sinaj, ale kromě toho podnikali i mírové plavby po moři do Asie a do Libanonu. Za své vlády postupně organizovali správu země, zesílili úřednický aparát a do vedení státu postavili odborníky z nekrálovské krve. Sami se povýšili na základě ztotožnění s bohem Ré na bohy. Za jejich vlády došlo postupně znovu k rozkvětu říše bezpochyby i proto, že jejich posmrtná sídla jsou podstatně skromnější než stavby čtvrté dynastie. S vyjímkou Šepseskarésa a Menkauhóra, kteří vládli patrně jen krátce, zanechali všichni po sobě pyramidy. Veserkafova pyramida se dvěma satelitními pyramidami stojí na sakkárském pohřebišti a je dnes pouhou hromadou kamení. V této době se stalo Réovo jméno nedílnou součástí oficiální královské titulatury a završil se vliv Slunečního kultu na vládu a ekonomiku země. Stavba velkých Slunečních chrámů (celkem jich bylo 6, objeveny však zatím pouze 2). Podle pověstí byl otcem dynastie samotný Ra a matkou manželka velekněze Chentkaus I. - snad Menkaureova dcera. Celou dynastii provází stavba malých pyramidových komplexů - snad spojených s hospodářeským úpadkem, ve kterých od dob faraóna Venise nalézáme tzv. texty pyramid. Následující panovníci opustili Sákkaru a vystavěli čtyři pyramidy a asi deset satelitních pyramid v Abúsíru. Jsou to pyramidy Sahurého, Neferirkarého, Ránefera (která nebyla dokončena a leží v rozvalinách) a Nevoseréova. Mimoto zde byly objeveny dva sluneční chrámy k poctě boha Ré, které dali postavit Veserkaf a Nevoseré. Další čekají na své objevitele, protože podle zpráv jich bylo postaveno celkem šest. Kromě těchto zde stály další vynikající stavby vysoké umělecké úrovně. Jako příklad je možno uvést zádušní chrám Sahurého, který byl vyzdoben reliéfy zobrazujícími život krále a to, jak vypočítali archeologové, na ploše více než 10 tis. m2. Zachovalo se pouze asi 150 m2, dnes většinou v Berlínském muzeu. Poslední dva panovníci páté dynastie, Džedkaré a Venís, stavěli opět na Sakkáře. Obě pyramidy jsou velmi poškozené, hlavně proto, že stavba nadzemní části pyramid byla prováděna s daleko menší pečlivostí, než-li u staveb čtvrté dynastie. Přesto ale Venísova pyramida znamenala pro egyptology cenný objev. V jejím nitru byly nalezeny nejstarší texty pyramid. Obsahují rituální hesla, použitá při mumifikaci králova těla, dále formule pro průchod krále záhrobím a nakonec formule k poctě bohů. Nalezení textů pomohlo podstatně odhrnout roušku zahalující náboženské rituály spojené s mumifikací, i představy starých Egypťanů o posmrtném životě. Šestá dynastie (2323 - 2150 př. Kr.) vládla přibližně 130 let. Na trůnu se vystřídali králové Teti, Veserkaré, Pjopej I., Merenré a Pjopej II. Je možné, že zde byli ještě další, blíže neznámí panovníci, mezi nimi snad i královna jménem Nitokretoje. První král z dynastie Teti, byl podle zpráv zavražděn tělesnou stráží. Jeho nástupce Veserkaré vládl velice krátce a nevíme o jeho hrobu nic. Pjopej I. byl synem Tetiho a předpokládá se, že se zasloužil o krátkou dobu vlády svého předchůdce. Jeho válečné výpravy směřovaly do Núbie a do Sýrie. Po něm dosedl na trůn Merenré, ale zemřel pravděpodobně mlád, protože na trůnu jej vystřídal jeho šestiletý syn, Pjopej II. Podle dochovaných zpráv se dožil sta let, to znamená, že vládl 94 let. Celé toto období je charakteristické výraznou hospodářkou krizí a úpadkem moci, velkými vojenskými výboji po celou dobu 6. dynastie, jejíž nejčastějším cílem byla pravděpodobně Palestina a Asijské země. Velký úpadek je charakterizován také chudší výzdobou hrobek, jak královských, tak běžných Egypťanů. S vyjímkou Veserkeréa, o němž jsme se již zmínili, si všichni jmenovaní nechali postavit pyramidu v areálu sákkarského pohřebiště. Za zmínku stojí, že pyramida Pjopeje II. měla sedm satelitních pyramid. Tři z nich byly hrobkami královských manželek a čtyři byly rituálními pyramidami. Všechny pyramidy šesté dynastie obsahují texty pyramid, obsahově shodné s Venísovými texty, ale navíc obsahují reliéfy a texty popisující soukromý život krále a jeho dvora. V posledních desetiletích vlády Pjopeje II. došlo v říši k zmatkům a rozbrojům. Starý král zřejmě nedokázal udržet moc ve svých rukou a tuto postupně přebírali královští úředníci. Zachovaly se rovněž zprávy o procesech se dvěma vzdorokráli a o procesu se zrádnou královou manželkou Imtes. V zemi zavládla anarchie a po smrti krále Pjopeje II. zanikla i Stará říše. Stará říše byla velkou epochou egyptských dějin. Vznikla v ní monumentální díla stavitelského i sochařského umění. Všechno k čemu Egypťané v malířství, sochařství, architektuře a písemnictví dospěli, bylo jejich výtvorem a objevem. Neměli možnost konfrontace s cizími vzory a o to je jejich výkon cennější. Rozvoj kultury a civilizace byl však v přímém rozporu s vývojem sociálních problémů. Vzestup výroby, válečné výpravy a daňový systém urychlovaly proces majetkové a třídní diferenciace. V zemi přibývalo otroků, kteří společně se zemědělským obyvatelstvem byli nuceni pracovat na královských stavbách a hospodářstvích. Král a hodnostáři prosazovali stále tvrději svou nadvládu na lidech, a to mocensky, ekonomicky i ideologicky. Egypt - První přechodné období - 7. - 10. dynastie2150 - 2040 př. Kr. Není na světě horší věci než strádající lid na úkor svých vládců Toto období navázalo na úpadek a rozpad Staré říše a rozdělení země na několik celků, vzájemně spolu soupeřících a bojujících. Panovníci v jednotlivých částech země se střídali tak rychle, že většina z nich neměla čas zanechat po sobě trvalou památku a v mnoha případech nebyla zachována ani jejich jména. Obrovský růst úřednictva, malé výnosy z polí, osamostatňující se oblastní vládci, stavba a údržba obrovských pyramidových komplexů a jejich zádušních kultů, moc kněžstva, to jsou jen hlavní důvody pádu Staré říše a hospodářské a politické katastrofy, která po ní nastala. 7. - 10. dynastie je zařazována do prvního přechodného období egyptských dějin. Je to obecně doba velkého chaosu, hladomoru a strádání obyčejných lidí. Egypt je rozdělen na minimálně dvě části a v každé z nich panuje jiná dynastie, jiný rod, který prohlašuje že jen on jediný je legitimní. Severní Egypt vládne z Heliopole, jižní z Théb. Za dobu ani ne sta let se vystřídá obrovské množství vládců se jmény jako Neferkare, Cheti, Merikare, Itej, Enjotef atd. Posledním králem přechodného období byl Mentuhotep I. - jeho následovník a Mentuhotep II. - vládce Dolní říše se stal zakladatelem 11. dynastie, dynastie, která přivedla na svět Střední říši. Sedmá dynastie vládla v sídelním městě Menofr. Uvádí se, že se na trůnu vystřídalo kolem sedmdesáti panovníků, ale nedochovalo se ani jedno jméno. Letopočet zániku dynastie není rovněž znám. Počátkem vlády osmé dynastie (takzvané vlády Enjotéfů) se zřejmě překrývá s koncem vlády předcházející dynastie. Sídelním městem osmé dynastie byl Vesét (Théby) a dynastie přetrvala až do konce přechodného období. Počet panovníků je opět neznámý, ale dochovalo se několik jmen králů této dynastie. Jsou to Merenré, Neferkaré, Džedkaré, Merenhon, Nikoré a Aba. Souběžně se dvěma uvedenými vládla devátá a desátá dynastie, jejichž sídelním městem bylo Nenísovet, ležící u Fajjúmské oázy. Tyto dvě dynastie zde vládly po celé první přechodné období. Uvádí se, že se na trůnu vystřídalo celkem asi čtyřicet panovníků. Z deváté dynastie se dochovalo jediné jméno Achotaje I., z desáté potom jména Achtoj II., III., IV., dále Merikaré. Jedinou pyramidou prvního přechodného období zanechal po sobě král Aba z osmé dynastie. Je to malá (31,5 x 31,5 m), dnes zcela zničená pyramida, stojící na sakkárském pohřebišti. Z jejího příslušenství a výzdoby se nezachovalo téměř nic, ale zajímavá je po stránce stavitelské, protože byla vybudována systémem otevřené jámy, přičemž současně byly kladeny okrajové vrstvy nadzemní části pyramidy. Vlastní jádro pyramidy bylo dokončeno poslední, po překrytí jámy. Jako předcházející pyramidy obsahovala i tato texty, které se částečně dochovaly. Jinak jsou ale události tohoto období zapomenuty. Dá se předpokládat, že Egypt se zmítal ve vnitřních nepokojích a bojích o trůn. Panovnické rody v různých oblastech se snažily získat vládu nad celou zemí. Nakonec se jako nejsilnější a nejschopnější ukázali panovníci Vesétu, kteří otevřeli novou stránku dějin. Egypt - Střední říše - 11. a 12. dynastie2040 – 1783 př. Kr. Svatá země Kemet znovuvzkvétá Stará říše je obecně brána jako doba stavitelů pyramid. Hlavním městem je Memphis (Mennofer). Hospodářský a kulturní vzestup Egypta, kult boha Slunce Ra. Jedenáctá dynastie vládla asi sedmdesát let přibližně v letech 2040 - 1991 př. Kr. ve Vesétu, který si zvolila za sídelní město. Zakladatelem dynastie byl Mentuhotep I., který sjednotil znovu celou zemi a dokázal ji politicky i ekonomicky upevnit. Po něm následují na trůnu Mentuhotep II. a III. Za jejich vlády byly prováděny rozsáhlé zavodňovací práce, byly otevřeny velké lomy u Rudého moře a konečně byla znovu obnovena egyptská nadvláda na Sinaji a v Núbii. Do období vlády této dynastie spadá objev bronzu. Tento objev vedl k prudkému zdokonalení výrobních nástrojů a samozřejmě i zbraní. Egypt se stává znovu silnou říší a vláda této dynastie je dobou rozkvětu a bohatství země. První výraznější pokusy o znovusjednocení země a obnovu hospodářské prosperity. Ranná fáze je charakteristická množstvím bojů a dokončováním spojení země. Za místo posledního odpočinku si králové vybrali vesétské pohřebiště a podle tamního zvyku si nestavěli pyramidy, nýbrž skalní hrobky. Mentuhotep I. si poblíž dnešního Luxoru nechal vybudovat hrobku a postavit zádušní chrám, jehož zbytky ukazují, že to byla stavba daleko větší a honosnější, než chrám královny Hatšepsovet, který je vlastně jeho skromnou kopií. Samotný zádušní chrám zabíral plochu více než tři tisíce metrů čtverečních. Byl korunován symbolickou rituální pyramidou (21 x 21 m), pod jejímž středem byla objevena komora s královou sochou. Metuhotep II. se pokoušel o podobnou stavbu, ale vládl jen krátce, a proto nestihl dílo dokončit. Poslední panovník dynastie skončil násilnou smrtí a jeho hrob není znám. Dvanáctá dynastie vládla v letech 1991 - 1783 př. Kr. Její sídelní město byl Ictovej, poblíže dnešního Lištu. Prvním panovníkem dynastie byl Amenemhét I., původně vojevůdce a první královský hodnostář, který se zmocnil trůnu odstraněním posledního Mentuhotepa. Amenemhét I. dokázal povznést zemi na nebývalou úroveň. Jako jeden z mála panovníků nevedl výbojné války. Díky rozsáhlým zavodňovacím stavbám, prováděných za jeho vlády, došlo k podstatnému rozšíření zemědělské půdy, což zabezpečilo blahobyt a prosperitu země. Přesto skončil jako jeho předchůdce a po třiceti letech vlády se stal obětí palácového převratu, při němž byl zavražděn dámami z vlastního harému. Vybudování silného, ekonomicky prosperujícího státu. Obnovuje se pohřbívání do pyramid, byť již stavěných převážně z nepálených cihel s kamenným obložením. Théby ztrácejí politický význam a hlavní město se opět posouvá do Mennoferu. Následující panovníci pokračovali podle dobrého zvyku králů ve válečných nájezdech. Senvosret I. pokračoval ve výbojích do Núbie a přidal k říši nové zlaté doly na tomto území. Jeho nástupce Amenmhét II. dobyl a připojil území dnešního Izraele a téměř celou Sýrii. Za vlády dalších dvou panovníků Senvosreta II. a III. bylo k říši připojeno území Núbie až po třetí katarakt. Až následující vládcové Amenmhét III. a IV. zanechali výbojů a za jejich vlády byly podnikány další významné zavodňovací práce a stavby. Posledním panovníkem byla královna Sebeknofruré, sestra Amenmhéta IV., která za pouhé čtyři roky vlády dokázala přivést říši znovu k úpadku. Králové této dynastie se opět vrátili k pyramidám. Na trůnu se jich vystřídalo celkem osm a zanechali po sobě devět pyramid. Jsou rozesety na jih od dnešní Káhiry ve vzdálenosti od padesáti do sto kilometrů. Na rozdíl od předchozích, jsou všechny stavěné z hliněných cihel a stavba je pouze vyztužena kostrou z kamene. Sedm z nich má stejné rozměry, a to 105 x 105 metrů. Jejich podzemní část je spletitým bludištěm chodeb a komor, která má zřejmě zabránit vykradačům hrobů zneuctění místa královského odpočinku. Pyramida prvního panovníka Amenemhéta I. stojí nedaleko Lištu a je téměř srovnaná se zemí. Starověcí lupiči se do ní snažili probourat celkem pěti tunely, ale byli zastaveni, stejně jako archeologové vodou, která do pyramidy prosakuje z Nilu. Asi jeden a půl kilometru jižněji stojí poměrně zachovalá pyramida Senvosreta I. s deseti satelitními pyramidami jeho manželek a dcer. Ani zde lupiči neuspěli. Dvě šachty lupičů končí ve dvanácti metrech pod povrchem, kde opět stojí na stráži hladina Nilu. Amenméth II. postavil svoji pyramidu u Dáhšúru. Dnes je proslavená tím, že v jejím areálu, v hrobkách dvou královských dcer, byly v roce 1859 objeveny pozůstatky zlatého pokladu z jejich pohřební výbavy. Následující panovník Senosvret II. má pyramidu asi deset kilometrů jihovýchodně od vesnice Hauváru ve fajjúmské oblasti. Je to jediná pyramida, v níž byl nalezen zlatý předmět z královské výbavy, který tam ztratili lupiči. Jsou to zlatí hadi, kteří zdobili královské čelo. Následující vládce Senvosret III. si nechal vybudovat pyramidu opět v Dáhšúru a za zmínku stojí, že byla ze všech pyramid nejstrmější, sklon jejích hran byl 56 stupňů. Amenemhét III., jeho nástupce, zanechal po sobě pyramidy dvě. První, symbolickou, u Dáhšúru a druhou, v níž byl pohřben, u Hauváry. Pohřební komora této pyramidy je jedinečným výtvorem starověkého umění. Je totiž vytesaná z jednoho kamenného bloku, váží podle výpočtu přes sto tun a na místo byla dopravena až po dohotovení. V komoře byly nalezeny, což je zcela vyjímečné, dva sarkofágy, ve kterých byli původně pohřbeni král a jedna z jeho dcer. Poslední dvě pyramidy Střední říše leží opět v Dáhšúru. Egyptologové je připisují Amenemhétovi IV. a Sebeknofruré, ale je třeba podotknout, že k tomuto závěru došli pouze na základě srovnávání s ostatními pyramidami dvanácté dynastie. Střední říše byla obdobím rozkvětu všech uměleckých a vědeckých směrů. Ze stavebních památek se zachovalo velmi málo. Sídelní město Ictovej zmizelo z povrchu země tak dokonale, že dnes neznáme ani jeho polohu, přestože existovalo ještě v římské době. Stejně tak zmizely paláce a chrámy Vesétu. Pouze v karnackém chrámu můžeme spatřit rekonstruovanou kapli krále Senosreta I. Zachovalo se rovněž mnoho památek umělecké literatury a co je ještě cennější, byla nalezena první vědecká díla. Z nich vyplývá, že v období Střední říše znali Egypťané desetinou soustavu, zlomky, výpočet kruhu, řešení jednoduchých rovnic, výpočty ploch objemů. Dále jsou to lékařské papyry, mapy, popisy cestopisných výprav a objevů, plány měst a pevností a další. V tomto období vznikly rovněž prapředlohy naučných slovníků, takzvané "Seznamy slov". Na sklonku vlády této dynastie se však nesnesitelně zhoršilo postavení lidí a říše byla doslova rozmetána povstáním. Poprvé v dějinách byl panovník svržen davem. Egypt - Druhé přechodné období - 13. - 17. dynastie1783 – 1550 př. Kr. Hyksóská nadvláda neznamenala katastrofu pro lid, ale pro duchovenstvo Přestože Egypt za vlády 14. dynastie nijak nestrádal, její konec znamená konec pro Střední říši. Vpád Hyksóských kmenů z Palestiny, kteří disponovali lepšími zbraněmi i válečnými technikami, znamenal konec celistvosti Egypta. Hyksósové se usazují v deltě a zakládají nové hlavní město - Avaris. Přijali egyptskou - Reovu titulaturu a ve spoustě věcí se přiklonili k egytské kultuře. Díky nim Egypťané poznali koně, či válečné vozy. Théby si zachovávají svou relativní nezávislost, avšak i jejich moc upadá. Ke konci druhého přechodného období se v Thébách ukazuje nová, silná dynastie, která postupně Hyksósy vytlačuje z delty a poráží je i na jejich svrchovaných územích, počíná zlatá éra Egypta - Nová říše. Třináctá a čtrnáctá dynastie vládly přibližně v letech 1783 – 1640 př. Kr. Jako v prvním přechodném období, i nyní panovníci vystupovali na trůn a byli odstraňováni taky rychle, že jejich jména téměř beze zbytku zmizela v propadlišti dějin. Podle některých pramenů se jich vystřídalo na trůnu sto, historicky doloženo je jich dvacet a z nich pouze jediný si stačil vybudovat důstojné místo posledního odpočinku. Byl to král Chenžer, o němž se předpokládá, že vládl jen krátkou dobu a to jen na území Dolního Egypta. Jeho malá cihlová pyramida s jednou satelitní pyramidkou leží v jižní části sakkárského pohřebiště a je poslední královskou pyramidou, postavenou v Egyptě. Nadzemní část pyramidy je téměř zničena, ale její podzemní části se dochovaly (i když po náležitém vyloupení) v poměrně dobrém stavu. Asi dvě stě metrů jižněji od této pyramidy leží pozůstatky sakkárské anonymní pyramidy. Je starší než Chenžerova, ale vědci nedokázali určit jejího majitele a navíc si nejsou jisti, zda patří do doby Druhého přechodného období nebo snad do období Střední říše. Před panovníky těchto dynastií ležely nepřekonatelné překážky. Nastoupili na trůn po pádu Střední říše, jejíž mocenské i státní orgány byly smeteny lidovým povstáním, říše rozdrobena na malé celky ovládané místními náčelníky a navíc zvenčí ohrožována divokými kočovnými kmeny – Hyksósy. Hyksósové přicházeli z Asie a byli tvořeni kočovnými kmeny převážně semitského původu. Díky slabosti říše a vlastním válečnickým schopnostem dokázali porážet egyptská vojska a asi kolem roku 1680 př. Kr. plně mocensky ovládli Dolní Egypt a administrativně si podřídili i horní část země. Patnáctá a šestnáctá dynastie, zvané hyksóské, se udržely na trůnu sto let, do roku 1550 př. Kr. Jejich sídelním městem bylo město Auraris v deltě, jehož umístění není dnes známo. Počet panovníků těchto dynastií není rovněž znám. Jména, která se dochovala, nemají žádný význam pro okolní svět. Byla to ale zcela jistě jména děsící obyvatele žijící pod jejich krutovládou. Po celých sto let vznikala v Dolním Egyptě zoufalá povstání proti vetřelcům a byla krvavě a bezohledně potlačována. Sedmnáctá dynastie (1640 - 1550 př. Kr.) vládla souběžně s hyksóskými dynastiemi na území Horního Egypta v sídelním městě Vesétu. Počet panovníků není znám, jména pouze posledních dvou. Sekenjeurého a Kamóse. Horní Egypt si pod jejich vládou zachoval určitou nezávislost a poslednímu panovníkovi dynastie, Kamósovi, se podařilo zorganizovat povstání proti Hyksósům, které přerostlo v osvobozeneckou válku. Tu dovršil úplným vyhnáním vetřelců jeho nástupce Ahmóse I., který znovu dokázal sjednotit zemi. Egypt - Nová říše - 18. - 20. dynastie1550 – 1070 př. Kr. A Ra spatřil Egypt ve světle své tváře na výsluní dějin, jehož slávě se již nikdy nikdo nedokázal přiblížit Egypt, jak jej známe dnes, chrámy, obelisky, pylony. To je Nová říše, zlatá éra egyptských dějin, kdy byla země hlavní mocností známého světa, kdy povstaly nejkrásnější a nejkolosálnější stavby všech dob, kdy nejslavnější z faraónů psali dějiny světa a dokázali již před třemi tisíci lety dokonalost lidského vědění a umu. Osmnáctá dynastie vládla od roku 1550 do roku 1070 př. Kr. Toto období egyptských dějin je obecně nejznámější a beletristicky i vědecky nejvíce zpracováno, díky několika výrazným postavám na trůnu a díky četným archeologickým nálezům a památkám. Je to historicky nejzajímavější část egyptských dějin. Obrovský rozmach kultu boha Amona - do té doby pouze místního Thébského boha. Obrovský hospodářský rozmach a jeden z uměleckých vrcholů dějin. Konec pohřbíváni do pyramid. Na trůnu se vystřídalo čtrnáct panovníků, a to: Ahmóse I., Amenhoten I., Thutmóse I. a II., královna Hatšepsovet, Thutmóse III. Amenhotep II., Thutmóse IV., Amenhoten III., a IV. (Achnaton), Smenchkaré, Tutanchaton (Tutanchámon), Aje a Haremheb. První panovník dynastie Ahmose I. po vyhnání Hyksósů provedl rozsáhlé reformy státního aparátu a v krátké době obnovil hospodářskou stabilitu a prosperitu země. Vytvořil silnou armádu, do které podle hyksóského vzoru zavedl válečnou vozbu. S touto armádou znovu připojil k říši Núbii a na severu pronikl až po Syrské území. Ve válečných výpravách pokračovali i jeho tři nástupci. Pátým panovníkem byla královna Hatšepsovet, která neválčila, ale zato navazovala obchodní styky s blízkými i dalekými zeměmi. Podél dochovaných zpráv byla za její vlády podniknuta obchodní výprava až do Somálska. Její nástupce Thutmóse III. se vrátil k praxi válečných výbojů a stal se největším dobyvatelem v historii Egypta. Za jeho vlády se říše rozkládala od čtvrtého nilského kataraktu až po Eufrat v dnešní Sýrii a Iráku a na území Libye. Jeho nástupci dokázali tuto říši udržet, přestože proti ní vyvstali dva mocní nepřátelé na území Malé Asie, Mitanci a Chetité. Thutmóse IV. zlikvidoval jedno z nebezpečí mírovou cestou - svatba s dcerou Mitanského krále. Chetité však přes několik utrpěných porážek a mírovou smlouvou uzavřenou s Amnhotem IV. zůstali trvalou hrozbou Egypta. Za vlády Amnehotepa IV. došlo v zemi k vnitřní krizi. Amonovi kněží se nespokojovali s dosaženou mocí a snažili se získat absolutní moc i nad samotným panovníkem. To vedlo ke konfliktu, který panovník řešil zabavením majetků patřících kněžstvu boha Amóna a úplným zrušením a zákazem kultu. Sám potom zavedl uctívání boha Atona, založené na staroegyptském kultu uctívání slunce, změnil své jméno na Achnaton a přesídlil do nově vybudovaného města Achetatonu (u Tell El Amarny). Jeho reformy však neměly dlouhého trvání. Kněží boha Amona se nevzdali a po jeho smrti znovu zasáhli do osudů země. Zřejmě dokázali urychlit odchod Achnatonova nástupce Smenchkarého, který zemřel za nejasných okolností po dvou letech vlády. Následující panovník, nezletilý Tutanchaton, opět obnovil kult Amona, přesídlil do Vesétu a změnil své jméno na Tutanchámon. Přesto vládl velice krátce, stejně jako jeho nástupce Aje. Oba zřejmě nebezpečni tím, že byli přímými svědky úpadku boha Amona. Hrob a pozůstatky krále Achnatona byly zničeny, jeho město opuštěno a zbytky náboženské reformy zlikvidoval poslední panovník dynastie, vojevůdce Haremheb. Devatenáctá dynastie vládla od roku 1307 do roku 1196 př. Kr. a na trůnu se vystřídali králové Ramesse I., Setchi I., Ramese II., Mereptah, Sethi II., Amenmesse, Siptah, královna Tvorset. 19. dynastie je vrcholem egyptských dějin. Velký počet silných vládců a prosperita země zaručovaly kulturní rozmach Egypta ve všech směrech. Stavební a umělecká činnost z této doby patří k vrcholu egyptského umění. Hlavním městem zůstává po většinu času Mennofer. Přestává dobývání nových zemí a zahraniční politika se spíše soustřeďuje k obraně již stávajících území. Pokračuje pohřbívání v Údolí králů. Do 19. dynastie spadá také vláda nejznamějšího a nejmocnějšího faraóna v celých dějinách Egypta - Ramesse II. Obrovsky narůstá moc Amonových kněží, kteří se ke konci dynastie stávají faktickými vládci země. Prvního panovníka dynastie vybral za svého nástupce snad sám Haremheb. Ramese I. pocházel z Dolního Egypta a byl zdatným válečníkem. Zemřel po dvou letech vlády, ale dokázal v zemi znovu zavést pořádek. Jeho syn a nástupce Setchi I. obnovil i vnější postavení Egypta. Porazil Libyjce, kteří ohrožovali zemi ze západu a zničil čtyřikrát vojska Chetitů, pronikajících do země z východu. Jeho syn Ramesse II., zvaný Veliký, vládl přes šedesát let a přesto, že nelze věřit všemu, co hlásí nápisy na zdech jeho staveb a chrámů, byl velmi obratným a úspěšným panovníkem. Zachoval říši její velikost a dal vybudovat tolik staveb, měst a chrámů, jako žádný panovník Nové říše. Jeho nástupce Merenptah svedl ještě několik vítězných bitev s Libyjci a s nepřáteli ohrožujícími zemi z Asie, ale další vládcové nebyli již tak úspěšní. Země napadána vnějšími nepřáteli se navíc začala otřásat vnitřními bouřemi. Konec dynastie se ztrácí ve zmatcích, egyptologové udávají asi desetiletí bezvládí, kdy na trůn na krátké období zasedl dokonce neznámý Syřan jménem Iarsu. Dvacátá dynastie vládla v letech asi 1196 až 1070 př. Kr. Na trůnu se vystřídalo jedenáct panovníků, a to: Setnachte, Ramesse III. až XI. a Hrihor. Král Stenachte vládl krátce, ale znovu dokázal zavést v zemi pořádek. Jeho nástupce Ramesse III. byl ještě velkým panovníkem, který porážel vojska nepřátel tlačící se vytrvale do země z Asie. Ale obrana země a náklady na udržování armády zřejmě odčerpávaly příliš mnoho prostředků a sil. Země se otřásala nepokoji a vzpourami. Za vlády Ramesse III., kolem roku 1160 př. Kr., došlo k první historicky doložené stávce v dějinách lidstva, která přerostla ve vzpouru. Byla to stávka dělníků z Vesétského pohřebiště a byla nakonec krvavě potlačena. Sám Ramesse III. padl za oběť palácovým intrikám a byl zavražděn ženami z palácového harému. Za jeho nástupců říše postupně ztrácela dobyté území a úměrně s tímto procesem ubývalo i vážnosti vládců. Poslední Ramesse byl v plném područí kněží boha Amona a nakonec byl nahrazen na trůnu Amonovým veleknězem Hrihorem. Králové Nové říše poučeni tisícem let zkušeností upustili od pohřbívání svých pozůstatků v pyramidách, které nebyly schopny zajistit jejich stavitelům věčný život. Nechali si budovat tajné skalní hroby, oddělené od zádušních chrámů, aby tak znemožnili jejich odhalení a vyloupení. První dva panovníci Nové říše se nechali pohřbít na vesétském pohřebišti u Dra Abúl Navy, ale Thutmóse I. dal západně od něj založit nové pohřebiště v těžko přístupné skalní rozsedlině, dnes dobře známé jako Údolí králů. Na tomto pohřebišti byli pohřbení téměř všichni králové Nové říše, někteří jejich příbuzní a několik vysokých královských hodnostářů. Dnes je těchto hrobů známo šedesát dva. Největší z nich je hrobka Setchiho I., ale nejznámější je hrobka Tutanchamonova, jediná královská hrobka vůbec, která se zachovala nevyloupená a téměř neporušená. Nová říše byla obdobím největšího rozmachu Egypta a to jak mocenského, hospodářského tak i kulturního. Vzrostly výrobní síly země díky přílivu otroků získaných ve vítězných válkách a díky rozšíření plochy obdělávané půdy. Do Egypta pronikla výroba železa a tvrdých slitin bronzu, byl zdokonalen pluh, rozvíjela se nebývalým tempem řemesla i stavebnictví. Dochované stavby z období Nové říše mohou být většinou psány s předponou nej-. Největší chrámový komplex v Karnaku, ve kterém stojí největší obelisk na světě – obelisk královny Hatšepsovet, největší skarab panovníka Amenhotepa III. tamtéž, největší posvátné jezírko. Největší zádušní chrám Ramesse II. (dnes známý jako Ramesseum), největší sochy ve skalním chrámu v Abú Simel a desítky dalších. Avšak kromě kolosálních staveb se zachovala i díla, svým pojetím odlišná od strnulého schématu egyptských dějin. Projevuje se na nich vliv krétského a mezopotámského umění, se kterým se Egypťané v té době seznámili a dále vliv reforem Achnatonových. Některá díla té doby jsou vysoce realistická a zobrazují panovníky i život zcela jinak než bylo do té doby zvykem. Období konce vlády dvacáté dynastie však zahajuje úpadek říše, která se už nikdy později nedokázala pozvednout k bývalé slávě a významu. Strnulými náboženskými formulkami svázaná společnost se přestala rozvíjet a stala se postupně kořistí jiných progresivnějších společenských formací. Egypt - Třetí přechodné období - 21. - 24. dynastie1070 – 712 př. Kr. Bohové opustili Egypt a Sutech zachvátil zemi svým hněvem Do tohoto období spadá 21. - 24. dynastie. Egypt je rozdělen na dvě a více částí, chybí centrální moc a vládne velké množství nevýznamných králů. Dvacátá první dynastie vládla od roku 1070 do roku 945 př. Kr. Založil ji velekněz thébského božiště Hrihor. Ten sesadil posledního Ramesse XI. a založil boží stát Amonův. Po něm následovalo několik dalších velekněží. Hospodářský úpadek pokračoval. Nedostatek životně důležitých surovin a moc Amonova kněžstva nedokázal žádný z panovníků nevýznamné 21. dynastie nijak odvrátit. Pokusil se o to především Pasbachaenniuta, pokusem přisvojit si funkci Amonova velekněze a Siamon, který dokonce jako první egyptský faraón provdal svou dceru do zahraničí, avšak oba pokusy zkončily bezvýsledně, Egypt stále hospodářsky a politicky upadal. Dvacátá druhá a dvacátá třetí dynastie vládly od roku 945 do roku 712 př. Kr. Nejznámější panovník je Šešonk I. (Šišak), vojevůdce libyjského vojska, který ovládl Egypt a určil jeho hlavním městem Bubastis (proto někdy Bubastická dynastie). V roce 920 př. Kr. zpustošil a dobyl Jeruzalém a zmocnil se královského pokladu. Tato dynastie byla vystřídána dynastií Taninskou (podle hlavního města Tani), která se rovněž opírala o cizí žoldáky. Za dalších bubastických vládců se říše rozpadla na celou řadu knížectví. Dvacátá čtvrtá dynastie vládla od roku 724 do roku 712 př. Kr. Nazývala se také dynastií Saiskou. Nejvýznamější panovník byl Bekenrenef (Bokchoris), vládce v městě Sais v nilské deltě. Podařilo se mu znovu sjednotit celý Egypt, byť jen na devět let. Nakonec však byl sám svržen. Egypt - Pozdní doba - 25. - 31. dynastie712 – 332 př. Kr. Kdeže se ztratila stará sláva Egypta mocných faraónů Ztráta nejdůležitějších oblastí a zdrojů egyptského bohatství. Relativní jednotnost Egypta. Předchozí dynastie připravila možnost přechodu státu k centralizované moci i přesto, že země je silně rozdrobena. Spoustou mocenských center se některým králům daří zemi alespoň částečně sjednotit. Charakteristickým rysem je také pokus o znovudobytí Sýrie a Palestiny podporou jejich nepřátel a silnou ofenzivní politikou. Dvacátou pátou dynastii (712 - 657 př. Kr.) založil panovník Pianchi I., král Etiopský, který se za vlády velekněží vymanil z područí Egypta. Zajal Bekenrenefa a dosedl sám na trůn. Poté vládl jeho bratr Šabak I., který přeložil královský dvůr do Théb a podřídil jej egyptským zvyklostem. Jeho synem byl Šabak II., který dokázal udržet říši ve stejném stavu, jakou ji převzal, ale jeho bratr Tirhaka již sváděl tuhé boje s Asyřany, kterým v roce 673 př. Kr. podlehl. V tomto roce dosedl na trůn Aššurachiddin, král assyrský, který porazil egyptská vojska a přijal titul krále egyptského a etiopského. Po jeho odchodu se Egypt vzbouřil a Aššurachiddin padl na trestné výpravě do říše. Jeho syn Aššurbanapli pak dobyl říši zpět a podřídil Egypt své moci. To však trvalo jen do roku 654 př. Kr. I přes nejednotnost Egypta pokračuje relativní hospodářský vzestup a postupné obnovení stavební činnosti za doby Núbijských králů. Celá 25. dynastie se pokouší o obnovení moci starých faraónů, ale bezúspěšně. Nejvýznamějším jejím panovníkem je Taharka, za jehož vlády dochází k velké stavební činnosti především v Karnaku. Asi v polovině jeho vlády napadá Egypt Asýrie a dobývá až Mennofer, avšak Taharka celé území po pár měsících dobývá zpět. Dvacátou šestou dynastii (664 - 525 př. Kr.) - Saiskou - založil panovník Psametik I., kníže města Sais, který se spojil s cizími žoldnéři a Egypt osvobodil. Hlavním městem říše se stala Sais. Jeho syn Neko II. se snažil obnoviti velmocenské postavení Egypta a dobyl Sýrii, ale byl poražen v roce 605 př. Kr. babylonským králem. Věnoval se proto zvýšení blahobytu země a stavěl průplav, spojující Nil s Rudým mořem. V jeho službách obepluli foiničtí plavci Afriku. Jeho syn Psametik II. vládl jen pět let a jeho vnuk Hofra byl uškrcen spiklenci. Dosazen na trůn byl po vzpouře v paláci Ahmose II., který byl znamenitý vládce a sjednal obchodní spojení se všemi sousedy. Jeho syn Psametik III. se však již musel bránit výpadům perského krále Kambužija, kterému v roce 525 př. Kr. podlehl. V letech 525 – 404 př. Kr. vládla dvacátá sedmá dynastie – dynastie perská. Perští králové však vládli v Egyptě prostřednictvím místokrálů. Perská nadvláda Egypta. Peršané narozdíl od předešlých dobyvatelů Kemetu nedomestikovali a nepřijali egyptskou kulturu. I proto je v dějinách toto období označováno jako umírání egyptské kultury a náboženství. Egypťané byli pokoření poddaní, avšak jen do doby, než se naskytla příležitost k revoltě. Dvacátá osmá dynastie (404 - 399 př. Kr.), jejíž největší představitel je Chabbaš, vůdce vzpoury proti Peršanům, který byl prohlášen za faraóna. Vládl však jen sedm let a v roce 456 př. Kr. byl poražen a Peršané znovu ovládli zemi. V roce 404 př. Kr. nabyl Egypt vzpourou znovu samostatnosti a to na dlouhých šedesát let, během nichž se na egyptském trůnu vystřídaly dvacátá devátá (399 - 380 př. Kr.) a třicátá dynastie (380 - 343 př. Kr.). Amyrtaia (29. dynastie) vystřídal na trůně vojenský vůdce Neferites. Jak on, tak jeho nástupci, Psammuthis a Hakor museli čelit perským nájezdům, k nímž hojně využívali řecké žoldnéře, což se později stalo Egyptu osudným. Posledním králem 30. dynastie byl Neferites II., který byl zbaven trůnu svým nástupcem a zakladatelem poslední dynastie egyptských králů - Nektanebesem, jehož vláda počala dobu velkého hospodářského rozkvětu země. V celé zemi se pokračovalo s náboženskými stavbami a pokračovalo se v tradicích 26. dynastie. Úspěšně odrazil další perský útok a připojil se po něm ke spolku perských provincií v boji proti nadvládě. Jeho nástupce Teos byl při svém tažení do Palestiny zrazen povstáním v Egyptě a na trůn se nechal dosadit jeho bratranec Nektanebes II., který odráží roku 350 další perský pokus o invazi. Roku 343 však při dalším útoku podléhá a Egypt se dostává na dalších 10 let opět pod Perskou nadvládu. V roce 341 př. Kr. však opět dobyli Egypt Peršané a vznikla tak třicátá první dynastie (343 - 332 př. Kr). Nejznámější panovník je Artachšatra, který dobyl za strašných ukrutností celý Egypt. V perské moci však zůstal Egypt už jen deset let. Egypt - Makedonská a ptolemaiovská doba (řecké období)332 - 30 př. Kr. Velkolepý závěr největší civilizace všech dob Každá velká věc musí skončit velkolepým ohňostrojem. A tak také končí největší civilizace všech dob. Civilizace, která dala světu pyramidy, civilizace, která v dobách, kdy v Evropě naši předci ještě používali pazourek, používala kladky, stavěla lodě a plně ovládala písmo. Egypt v poslední epoše svých dějin naposledy povstal a předvedl světu podívanou, kterou si dodnes připomínáme. Přestože byl Egypt pod faktickou nadvládou Řecka zachovával si relativní samostatnost. Ptolemaiovská dynastie přijala královskou titulaturu, náboženství, naopak přivedla do Egypta novou kulturu. Velkou změnou bylo rozdělování půdy vojákům za jejich služby v armádě. Tím se do Egypta dostává velká spousta cizích státních příslušníků a ti pomalu vytlačují staroegyptské obyvatelstvo na okraj společnosti. Zakládají si své národní osady a částečně přijímají egyptskou kulturu a náboženství. Egapťané jsou zpočátku bráni jako poražený národ a hlavní slovo mají samozřejmě řekové. V roce 332 př. Kr. vtáhl Alexandr Veliký do Egypta a byl přivítán jako osvoboditel a syn boha Amona. Po devíti letech, kdy Alexandr zemřel, se stal v Egyptě místodržitelem vojevůdce Ptolemaios, který se po sedmnácti letech prohlásil za krále a založil tak třicátou druhou dynastii. Byl proto nazýván Sótér (Zachránce). Přivedl Egypt k nebývalému rozkvětu. Jeho syn Ptolemaios II. pokračoval v úsilí svého otce. Za něho dosáhl Egypt nového vrcholu politické moci a kultury. Ptolemaios III. rozšířil panství o Malou Asii, ale za vlády jeho nástupce, kterým byl Ptolemaios IV., byla započata perioda úpadku. Egypt postupně ztratil državy v Palestině, Malé Asii a k tomu se přidal boj o následnictví mezi Ptolemaiosem VII., VIII. a IX. Přibližně za vlády prostředního z nich se začal o Egypt zajímat Řím a Egypt začal podléhat římskému vlivu. Poté se na trůnu rychle vystřídalo několik panovníků. Za 33 let to byli panovníci Ptolemaios X. až XV. Posledním panovníkem v této dynastii byla královna Kleopatra, která byla dosazena Juliem Caesarem, s nímž žila i v Římě. Patří asi k nejvzdělanějším ženám starověku, ale rozhodně nedobývala muže svou krásou, ale spíše svou mladostí. Dále žila s Augustem v Egyptě a vládli společně. Poté byl Egypt napaden dědicem Caesara, Octaviánem (bitva u Actia) a Kleopatra skončila život sebevraždou. Egypt tak v roce 30 př. Kr. padl plně do područí Říma, kde zůstal 700 let. Egypt - Římská doba30 př. Kr. – 395 po Kr. Vláda prefektů, jmenovaných císařem. Egypt - Byzantská doba395 – 640 po Kr. Egypt po roce 30 př. Kr. zůstal skutečně 700 let podřízen římské moci. Hospodářsky splňoval úlohu obilnice Říma a hlavní město Alexandrie bylo největším střediskem obchodu s východem. Země však pomalu ztrácela svou svébytnou kulturu a příliš se helenizovala – toto začalo již za Ptolemaiovců. Pomalu ztrácela i své náboženství, neboť záhy vniklo na egyptskou půdu náboženství křesťanské a na půdě Egypta vzniklo i mnišství. Řím vládl Egyptu systémem místodržitelů. V roce 391 po. Kr. byla zničena slavná knihovna v Alexandrii a Alexandrie ustupovala od té doby ze svého místa v popředí helénistické vzdělanosti. Při rozdělení říše římské v roce 395 po. Kr. připadl Egypt říši byzantské a začal hmotně upadat. Opět se zde vládlo systémem místodržitelských králů. V roce 600 trpěl Egypt dlouhými vpády perskými. Egypt - Arabská doba640 po Kr. – trvá s krátkými přestávkami prakticky dodnes V roce 638 byl Egypt dobyt Mohamedány a stal se zemí většinou mohamedánsko-arabskou. V roce 640 byl připojen k arabskému chalífátu a byla zahájena islamizace, která vytlačila staré egyptské zvyky z královského období. Příslušníci koptské církve, i když ztratili svůj jazyk, si však své náboženství uchovali. V následujících 1300 letech se v Egyptě postupně vystřídalo několik dynastií a Egypt se stal centrem samostatných států: 868 – 905 Tulúnovců 969 – 1171 Fátimovců 1171 – 1250 Ajjúbovců 1250 – 1517 Mamlúků V roce 1517 byl Egypt připojen k Osmánské říši. Těšil se však ze značné míry z autonomie (Mamlúci autonomní vláda). Tureckou suverenitu připomínal pouze tribut placený do Istanbulu. Pro svou strategickou polohu se stal Egypt terčem pozornosti evropských mocností. Napoleonova egyptská expedice 1798 až 1801 skončila vojenským neúspěchem, byla však zlikvidována vláda Mamlúků i přímá vláda tureckého sultána. Situace využil v letech 1805 - 1849 Albánec Mahammad Alí, získal autonomii (nechal se zvolit egyptským pašou) a založil vlastní dynastii. Prosadil reformy, jež se staly základem moderního Egypta. V roce 1869 došlo k otevření Suezského průplavu. Modernizace nástupců Alího však vyčerpala egyptskou pokladnu a po egyptské krizi 1876 – 1882 byl okupován Brity. Egypt stále formálně zůstával součástí turecké říše, ve skutečnosti však byl již součástí Britského impéria. Po vstupu Turecka do první světové války po boku Německa byl 18. 12. 1914 vyhlášen britský protektorát. Po válce sílil egyptský nacionalismus. Až 28. 2. 1922 byl Egypt prohlášen nezávislým státem v čele s králem Farúkem I. V roce 1936 byla nezávislost rozšířena britsko-egyptskou smlouvou. Po nepokojích v oblasti Suezského průplavu skupina Svobodných důstojníků v roce 1952 vyvolala egyptskou revoluci vedenou G. A. Násirem a 23. 7. 1952 donutila krále Farúka k abdikaci. 18. 6. 1953 byl Egypt vyhlášen republikou. 26. 7. 1956 vyhlásil Násir znárodnění anglicko-francouzské Společnosti Suezského průplavu. Suezská krize brzy přerostla v ozbrojený konflikt s Velkou Británií, Francií a Izraelem. V letech 1958 - 1961 se Egypt společně s Jemenem a Sýrií stal součástí Sjednocené arabské republiky. Do arabské protiizraelské politiky se Egypt zapojil účastí ve válce palestinské (1947 – 1949), suezské (1956), šestidenní (1967) a říjnové (1973). 26. 3. 1979 se Egypt stal iniciátorem mírových smluv v Camp Davidu a podepsal separátní mír s Izraelem, čímž získal okupovaná území zpět – to přivedlo Egypt do izolace v arabském světě. 6. 10. 1981 byl zvolen prezidentem Muhammad Husní Mubárak, který byl 4. 10. 1993 potvrzen ve své funkci. Dnešní fundamentalisté - militantní stoupenci islámu - o sobě dávají vědět útočnými akcemi a atentáty. Protože chtějí uškodit stávajícímu režimu, útočí také na turisty, neboť jsou zdrojem peněz pro státní pokladnu. Dnešní Egypt má hodně problémů, ale také všechny předpoklady dalšího úspěšného rozvoje. Autor článku: Martina M., Faraon.wz.cz |
|